Jelena Petrovna Blavatská

Blavatská se narodila 12. srpna 1831 v Jekaterinoslovu a své útlé dětství prožila většinou na panství svého dědečka z matčiny strany Fadějeva v Saratově, na březích Volhy. Spolu se svojí asi o tři roky mladší sestrou Věrou byla vychovávána hlavně babičkou Jelenou Petrovnou Fadějevovou, rozenou kněžnou Dolgorukou. Také na otcově straně Jelenině nacházíme knížecí předky, její otec, plukovník Hahn, byl potomkem vládnoucího meklenburgského knížecího rodu Hahn von Rottenstern-Hahn. Na matčině straně se navíc nacházeli předkové z francouzského rodu du Plessy, kteří byli huguenoty a v předcházejícím století byli nuceni se uchýlit před pronásledováním do Ruska.

Blavatská prohlašuje, že byla jako dítě zkažená a rozmazlená na jedné straně, na druhé zase trestaná a tužená. V nejútlejším dětství prý prodělala celou řadu dosti těžkých nemocí, často chodívala ve spaní. Vzpomíná si zejména na dvě vychovatelky které měla, jednu Francouzku, druhou Angličanku. Po matčině smrti se stala jakousi "dcerou pluku", byla prý velice oblíbená mezi otcovými vojáky. Odtud jistě také pocházelo její jezdecké umění; v řadě legend, které se kolem její osobnosti později vytvořily je jedna často se opakující, že totiž občas vystupovala jako krasojezdkyně v cirkuse, když na ní po odchodu z Ruska uhodily těžké časy. Podle jiných pramenů ale měla také vystupovat jako koncertní pianistka.

Ve čtyřicátých létech 19. století prošla světem vlna spiritismu, která se brzy dostala i do Ruska. Zejména ve vyšších kruzích se "duchaření" stalo módou a tak netrvalo dlouho než se přišlo na to, že mladá Jelena má zvláštní schopnosti jako médium, i když v tu dobu se tomu tak ještě neříkalo. Blavatská později tvrdila, že si prý odjakživa byla vědomá přítomnosti Inda v bílém turbanu, kterého vídala jen ona sama a kterého nazývala svým "ochráncem", protože zakročil při několika příležitostech, když se jako všetečné dítě dostávala do nebezpečných situací. Asi ve třinácti letech se na příklad při vyjížďce pod ní náhle splašil kůň, přitom se jí noha zapletla do postroje a hrozilo nebezpečí, že bude uvláčena. Ucítila prý ale hned pár neviditelných rukou, které jí podržely v sedle dokud se kůň neuklidnil.

Asi od svých devíti let mívala Jelena ještě jiného návštěvníka z "říše duchů". Tím byla postarší dáma, jejíž jméno uvádí jako Tekla Lebendorfová. Když po matčině smrti žila u babičky v Saratově a později v Tbilisi, scházíval se širší rodinný kruh spolu s návštěvníky k pravidelným seancím. O náplň těchto schůzek se starával především "duch" této dámy, který prostřednictvím mladé Jeleny komunikoval s přísedícími tím, že ovládal její ruku při automatickém psaní. U příběhu o automatickém psaní se na chvíli pozastavíme, protože je tolik poučný a může nám ukázat jak zdání, zejména v oblasti spiritismu, dokáže oklamat celou společnost nadprůměrně inteligentních a vzdělaných lidí, o niž v tomto případě bezpochyby šlo.

Seance se konaly asi po šest let a přítomen při nich býval i rodinný kněz, kterého záležitost velice upoutávala, který ale přesto míval vždy pro jistotu po ruce kropáč se svěcenou vodou, to pro případ že by se věci nějak vymkly z rukou. Jelenina ruka, vedená duchem staré dámy, popsala při nich stohy papírů a to vždy stejným rukopisem, rusky nebo i německy, kterýžto jazyk Jelena nikdy neovládala. Tekla Lebendorfová vylíčila do podrobností svůj celý život, od svého narození v estonském Tallinu, přes svojí svatbu, narození i výchovu dětí, až po vlastní smrt. Přitom nechybělo ani jméno a adresa luteránského kněze, který jí uděloval poslední svátost. Byl z toho úplný román na pokračování, přítomní se tu dozvídali podrobnosti o milostných záležitostech dáminy nejstarší dcery, tam si zase mohli poplakat při líčení událostí vedoucích až k sebevraždě jejího syna. Duch tohoto nešťastníka sám čas od času oblažoval společnost a ulevoval si dlouhými ciráty o svém utrpení. Jeho matka se zmiňovala také o svém posmrtném životě, o tom jak se setkala se samotným Bohem i s panenkou Marií, kromě celého zástupu andělů. Dva z nich dokonce k radosti všech účastníků přivedla k samotné seanci, ti potom svatosvatě slíbili, že budou pilně dozírat na mladou dívčinu, jejímž prostřednictvím jim bylo umožněno se takto projevit...

Záležitost vzbudila zájem jednoho z Jeleniných strýců, který se rozhodl přijít věci na kloub. Odjel proto pátrat do Tallinu, kde se mu podařilo zjistit, že dáma tohoto jména pocházející z vyšších kruhů zde skutečně přebývala, že ale poté kdy jí její hýřivý syn připravil o jmění byla nucena se odstěhovat k příbuzným do Norska, kde prý snad zemřela. Jelenin strýc se také doslechl, že nezdárný syn měl skutečně spáchat sebevraždu v jakési vesnici na norském pobřeží, přesně tak, jak o tom psával duch jeho matky. Vše ověřitelné se takto zdálo být naprosto přesné, souhlasila jména, věky i životní příběhy všech osob dramatu, tak jak jej zaznamenala ruka mladé Jeleny.

Jelenin strýc byl natolik vtažen do celé záležitosti, že se rozhodl pokusit se podat poslední, nezvratitelný důkaz o tom, že spojení s duchy zemřelých osob je opravdu možné. Zemřelá dáma se totiž kdysi zmínila o jakési petici, kterou poslala carovi Nikolajovi a jejíž doslovné znění opsala Jelenina ruka. Strýc věděl, že pokud tato petice kdy existovala, musí se stále ještě nacházet v archívech příslušného ministerstva. Protože znal z Jelenina rukopisu datum petice i její jednací číslo, potřeboval jen využít svých známostí k tomu, aby se v archívu po ní poohlédl. Petici se mu nejen podařilo objevit, dokonce se ukázalo, že rukopis jeho neteře je faksimile, dnes bychom spíše řekli fotokopie, originálního dokumentu. Vše, do posledního detailu, bylo naprosto přesné, dokonce i poznámka připsaná na okraji rukou v té době již zemřelého cara Nikolaje!

Až doposud to vyhlíželo tak, že se dětskému médiu opravdu povedl husarský kousek, t. j. podat Důkaz o existenci posmrtného života. Kdejaký nadšenec spiritismu by pro něco takového dal ruku do ohně! Co lepšího si lze představit, než plně ověřený popis událostí v Norsku a v Estonsku, pevně podložený petrohradským dokumentem, to vše diktováno zemřelými osobami a to médiu, vzdálenému na tisíce kilometrů, v gruzínském Tbilisi?

Teď ovšem musí přijít to "ale", které obvykle provází takovéto příběhy, zejména potom ty, které se nějak týkají spiritismu. Tbiliští duchaři se mohli radovat ze svého úspěchu jen necelý rok. Rozvíjí se následující scéna. Do Tbilisi přijíždí jeden z bývalých důstojníků plukovníka Hahna. V dobách kdy sloužíval pod Jeleniným otcem si velice oblíbil tehdy asi pětiletou holčičku, které dovoloval si hrát ve svém pokoji, hrabat se a kramařit s jeho osobními věcmi, dopisy, rodinnými portréty a podobně. Mezi nimi se vyskytovala miniatura starší dámy, vyhotovená ve slonovině. Asi čtrnáctiletá slečna Hahnová se svojí vychovatelkou přichází navštívit tohoto rodinného přítele a na stole v pokoji vidí portrét, na který už dávno zapomněla. Na místě skoro omdlévá, protože v něm poznává tvář dámy, jejíž duch jí po celá léta navštěvoval!

Tím ale překvapení nekončí. Na Jeleniny vzrušené výkřiky důstojník, který o seancích s duchem dámy nic neví, s potěšením konstatuje, že dívka si stále ještě pamatuje na miniaturu s kterou si tak ráda hrávala. Jelena je tak nucena vysvětlit, že je po několik let ve spojení s duchem jeho zemřelé tety, ta že jejím prostřednictvím komunikuje s celou jejich rodinou.

Nyní je na důstojníkovi aby byl také ohromen. Hned se ale dává do smíchu. Vždyť jen před několika dny mu teta psala z Norska!

Důstojník si potom vyslechl celé vyprávění o Jeleniných stycích s domnělým duchem. Zaražení spiritisté se od něho dozvěděli, že Jelena sice s žádným duchem komunikovat nemohla, vše nemohlo přitom ale být jen výplodem fantazie mladé dívky. Víme přece, že skutečně existovala petice, podaná jeho tetou carovi Nikolajovi. Důstojník také potvrdil, že jeho bratranec skutečně rozházel rodinný majetek, že se opravdu v Norsku pokusil o sebevraždu. Přežil ale a toho času se nacházel v Berlíně.

Oblíbené teorie spiritistů se ovšem zhroutily a jejich kroužek se následkem toho přestal scházet. Kněz mohl konečně použít svůj kropáč, protože usoudil, že celá šaráda byla přece jen nakonec dílem ďáblovým a nedalo mu asi moc práce o tom přesvědčit také Jelenino pobožné příbuzenstvo. Samotná dívka na to měla jiný názor. Věděla přece, že nějakým způsobem se její podvědomí dopátralo informací, které se z větší části ukázaly být docela přesné. Pouze tam, kde bylo třeba nějak zdůvodnit odkud tyto informace přicházely, její mysl vše oblékla do módního spiritistického kabátu, v němž je potom předváděla před svým obecenstvem i před sebou samou. Později o tom napsala:

Podle toho co víme o Blavatské, musela být neobyčejně silným médiem, ovšem s jednou vzácnou výjimkou. Síly jimiž disponovala se mohly projevovat téměř za jakýchkoli okolností, Blavatská je zřejmě měla pod vědomou kontrolou. Jak se zdá, byla by bývala schopná kteréhokoliv z výše uvedených výkonů a to za denního světla, bez plenty, bez transu, za přítomnosti jakéhokoliv počtu skeptiků. Dokázala to mnohokrát a přesvědčila o svých schopnostech množství vynikajících lidí, ne jen nějaké naivní spiritisty. V jistém bodě své kariéry se ovšem rozhodla, že toho přesvědčování už bylo dost a dost; od té doby prostě odmítala se nechávat přemluvit k jakýmkoliv dalším produkcím.

Měla pravdu. Pokud chtěla něčeho dosáhnout, musela se především soustředit na důležitější úkoly, jakými byly její pozdější stěžejní literární práce:

• Isis Unveiled (Odhalená Isida, 1877)
• The Secret Doctrine (Tajná doktrina, 1888)
• The Voice of Silence (Hlas ticha, 1889).

Blavatská procestovala Egypt a Střední východ, odtud se vydala do Evropy, do Paříže a do Londýna. Asi ve dvaceti letech projela severní Amerikou, od Kanady až po Mexiko, navštívila přitom i Karibské ostrovy. O pár let později to vzala pro změnu napříč severní Amerikou, od New Yorku až do San Franciska, přičemž s konvojem amerických osadníků přešla přes Skalisté hory. Do Spojených Států se vrátila znovu v roce 1873, kde potom pobyla pět let, během nichž nabyla americkou státní příslušnost. Mezi tím navštívila části jižní Ameriky, zejména Peru, kde byla dvakrát.

V létech 1852 až 53 byla v Indii, odkud se pokusila dostat do Tibetu, od této cesty ale byla zrazena. Po své druhé americké cestě se přes Japonsko znovu vrátila do Indie, kde pobyla asi dva roky. V roce 1857 navštívila Indonésii, odtud plula znovu do Evropy. V následujícím roce se vyskytovala v Londýně, v Německu, ve Francii, koncem roku se vrátila do Ruska. Po příštích pět let se Blavatská pohybovala většinou po Rusku a jeho tehdejších državách, nejvíce času strávila v zakarpatských oblastech. Někdy v roce 1864 odjela přes Itálii, Řecko a Egypt, do Indie a odtud do Tibetu.

Po následující tři roky nemáme o Blavatské žádné zprávy, měla je prý strávit se svým duchovním vůdcem někde v Tibetu. Teprve v roce 1867 se znovu objevuje v Itálii, cestuje po Balkánských zemích; odtud se znovu vrací asi na dva roky do Tibetu. V roce 1870 pluje přes nedávno otevřený Suezský kanál do Egypta, potom navštěvuje Palestinu a Sýrii, opět Balkán a nakonec se znovu vrací do Ruska, kde zůstává asi rok. Někdy v březnu 1873 se asi 42-letá Blavatská rozhoduje přesídlit do Ameriky, kam odjíždí z Oděsy, přes Paříž, aby 7. července dorazila do New Yorku. Začíná se nová kapitola života Blavatské, kdy v posledních osmnácti letech, které jí ještě zbývají, může před ohromenou veřejností začít vydávat to vše, čemu se v dobách svého učednictví a tovaryšství naučila.