Stanislas de Guaita
Konec XIX. stol. je pokládán také za "la Belle
epoque" francouzského okultního esoterismu. Ve skupince jeho
pařížských představitelů vyniká triáda Papus (Gérard Encausse),
Sédir (Yvon Leloup) a markýz Stanislas de Guaita. Říkalo se jim "les
compagnons de la hiérophanie". Ke skupince, která se scházela
zejména v Chamuelově knihkupectví v ulici de Trévise, patřili dále
F.-Ch. Barlet, Marc Haven (E. Lalande), A. Chabosseau, V.-E.
Michelet a krátký čas také excentrický básník a bohém Joséphin
Péladan, který se sám pojmenoval Sar Mérodac. Poz ději z nich
vznikla Groupe independant d'études ésoteriques, která se stala
střediskem pěstování hermetických nauk a kabaly a základnou nejprve
"hermetické školy" (l'École hermétique) a později "hermetické
fakulty" (Université libre des Hautes études - Svobodná univerzita
Vy sokých studií). Těmito "školícími středisky" prošla řada
významných evropských a také prvních českých hemetiků (baron Adolf
Leonhardi, J. Adamíra, P. Dražďák, J. Řebík, O. Griese, O. Kopp).
Pěstování hermetismu zde bylo úzce provázáno zejména s pěstováním
theosofie (hermetikové byli nejprve sdruženi v pařížské theosofické
lóži Isis, zal. 1887), svobodného zednářství esoterního druhu, s
iluminátstvím a neognosticismem. Avšak již r. 1888 založil a až do
své smrti vedl S. de Guaita významný esoterní řád, l'Ordre
kabbalistique de la Rose-Croix (Kabalistický řád Růže a Kříže).
Zatímco Papus byl spíše popularizátorem téměř všech odvětví
okultismu a Sédir se později stal mystikem, byl S. de Guaita
uznávaným znalcem kabaly, v jejímž jazyce se pokusil, používaje
současně symboliku velkých arkán Tarotu, podat celý systém
"prokletých věd", tj. okultně-esotericky založenou ontologii či
metafyziku. Stal se tak autorem monumentálního díla, které může být
také označeno za dosud nejsystematičtější zpracování esoterně
pojatého tématu magie, které je ve světové literatuře zcela
ojedinělé. Tím se de Guaita stal jedním z největších představitelů
novodobého hermetismu.
Celé toto vymikající a zcela ojedinělé dílo by.lo podle tarotového klíče rozvrženo do následujících částí, které nesly společný název Essais de sciences maudites (Esej o prokletých vědách); Le Serpent de la Genese (Had Genese):
I. první sedmice: Le temple de Satan (1891 - Chrám Satanův);
II. druhá sedmice: La clef de la magie noire (1897 - Klíč k
černé magii);
III. Le probléme du mal (posmrtně 1976 za redakce
O. Wirtha Problém zla).
Celé této trilogii předcházel neméně vyníkající úvodní esej nazvaný: Essais de sciences maudites: Au seuil du mystérie (1890, druhé, podstatně rozšíené vydání 1895 - Na prahu tajemství). V českém překladu k nám bylo toto dílo uvedeno následovně: Na prahu tajemství (1921 - překlad prvního vydání), Chrám Satanův (1921), Klíč k černé magii (I. sv. 1921; II. sv. 1934).
Bezprostředně po Guaitově smrti jeho dílo jako jeden z prvních zhodnotil jeho blízký spolupracovník F.-Ch. Barlet (1898) jako "harmonii protiv". Chtěl tím zejména poukázat na to, že de Guaita vyjadřoval vznešené ideje rosekruciánského esoterismu v relaci k fenoménům černé magie, která mu byla nebezpečným dotykem "larev světa asijah" a "koagulacemi mrtvého světla provokujícího nevědomé perverzity", ale současně mu byla příležitostí konfrontovat Temnoty se Světlem. "Co chtějí synové Slova," ptal se sám de Guaita a odpovídal, že chtějí spatřit Světlo, aby poznali zákony harmonie. Slovo (božské světlo) a myšlenka (intelektuální světlo) jsou semenem forem tohoto světa, který je věčným kolbištěm protiv, a již samo pátrání po prameni zla je cestou světla. "Evolutivní život" je pln protikladů a každá reálná věc bytuje také svým rozporem. Proto nemůžeme překročit hranice antinomií; ale můžeme v nich tušit řád jako jednotu protikladů. Život člověka, nahlíženo esoterně, je drama pádu a reintegrace. Bůh nestvořil indivi duálního člověka, nýbrž univerzálního Adama Kadmona, "individuum tvoří sebe samo". Zlo neexistuje samo o sobě, ale jako kontrast dobra vytvořený člověkem a pro jeho dobro samo. F. Jollivet-Castelot (v čas. l'Hyperchimie, červen 1897) charakterizoval stěžejní de Guaitovo dílo Klíč k černé magii, které je zatím nejlepší studií astrálu ve světové literatuře, jako dílo, jež "je věnováno astrálnímu světu, jeho konstituci, jeho mechanisnuu, jeho energiím, jeho rozličným aspektům a jeho ustavičným reakcím na naši vlastní fyzickou pláň". Nazval je "velkolepým dílem" a jeho autora "dokonalým umělcem, precizním učencem a neobyčejným hermetikem". O. Wirth (1935) prezentuje de Guaitu jako výrazného antipozitivistu a soudí, že jeho dílo "kompenzuje přehánění materialistů jeho doby" a že "jeho knihy jsou protijedem" rozpínají cího se pozitivismu a naturalismu. V tomto smyslu je de Guaitovo dílo nejvýraznějším a nejdokonalejším pokračováním renesance hermetismu.
Literatura o S. Guaitovi a jeho díle.
- Barrés M.: Un renovateur de 1'occultisme Stanislas de Guaita, Paris 1898.
- Billy A.: Stanislas de Guaita, Paris b.l. (asi 1970).
- Lettres inédites de Stanislas de Guaita au Sar Joséphin Péladan, une page inconnu de l'histoire de l'occultisme a la fin du XIX siécle, (Paris 1952).
- Matgioi: Stanislas de Guaita, Paris 1909.
- Papus: Stanislas de Guaita, In l'Initiation č. 1, 1898 (znovu In l'Initiation č. 4, 1970).
- Wirth O.: Stanislas de Guaita: Souvenirs de son secrétaire, Paris 1935 (L'Occultisme vécu).
- Michelet V.-E.: Les Compagnons de la Hiérophanie: souvenirs du mouvement hermétiste a la fin du XIX siécle, Paris 1937.
Mladý de Guaita brzy získal pověst vynikajícího znalce hermetismu a kabaly, jímž skutečně byl. Avšak stal se i středem pozornosti pro své střetnutí s neblaze proslulým abbém A. Boullanem, které popisuje v knize Chrám Satanův, a pro své podezření z černomagických prak tik. K tomu patrně přispěla pověst o fantomu, který se zjevoval a byl vícekrát spatřen několika de Guaitovými přáteli v jeho bytě na avenue Trudaine čís. 20. Byl to přízrak mladé dívky, která byla v domě zavražděna, a de Guaita popsal jeho chování v interview s G. Mérym, které vyšlo již po jeho smrti (L'Echo du Merveilleux z 1. ledna 1898). S pomocí svého sekretáře Wirtha, ale i z korespondence se samotným Boullanem de Guaita brzy odhalil, že "spolek pro povznesení duší" praktikující "jednotu milosrdenství", který Boullan vedl, je ve skutečnosti sektou, sloužící k ukájení sexuálních deviací, především "Mistra" samého. Zvrhlý abbé byl pařížskými rosekruciány odsouzen a de Guaita se jej údajně pokoušel zahubit "černomagickými fluidy". Když pak Boullan náhle zemřel, podezření, že to magicky způsobil de Guaita, zesílilo, neboť Bullan se údajně svěřil své přítelkyni, že de Guaita na něj magicky útočí a ta to potvrzovala svými jasnozřivými vizemi. Na podporu "ubohého abbého" vystoupil též spisovatel J. K. Huysmans, v jehož díle La bas (1891 - česky Tam dole. 1919) vystupuje idealizovaný Boullan jako dr. Johannés. Aféra rozdělila francouzské hermetiky na zastánce a odpůrce de Guaity, a když ten sám náhle v mladém věku zemřel, bylo to interpretováno jako důsledek zpětného odrazu, k němuž došlo v magickém souboji s Boullanem. Ve skutečnosti de Guaita, jak potvrzuje i Ch. McIntosh ve svém historickém dile (Eliphas Lévi and the french occult revial, New York 1972, str. 1 994), zemřel v důsledku nadměrné dávky morfia.