Jiří Arvéd Smíchovský

Novodobým pražským Faustem může být nazýván malý temperamentní muž s bujnou černou kšticí a pronikavýma světle modrýma očima, který se jmenoval Jiří Arvéd Smíchovský (v období protektorátu Georg Arvéd Smichowski). Byl trojnásobným doktorem - filosofie, teologie a práv. Také však špiónem, aktivním fašistou a nacistickým agentem, kabalistou a theurgem, bonvivánem a satanistou, který posléze bídně zahynul v komunistickém vězení.

Než se vydal do světa, uměl řecky, latinsky a hebrejsky, ale také italsky, francouzsky a ovšem německy, mohl číst v angličtině a pasivně prý ovládal ještě několik dalších jazyků. V rodině se mluvilo česky, příležitostně i německy a v obou těchto jazycích psal i rodičům z ciziny, kam se vypravil na studia, která mu rodiče rádi umožnili. Nejprve odjel studovat teologii na římské Collegium Germanicum, kde získal doktorát teologie. Pak odejel do Toulouse studovat filosofii a získal zde doktorát filosofie.

Domů se vrátil v roce 1929 a pracoval nejprve nějakou dobu jako advokátní koncipient u dr. J. Branžovského, který patřil k předním funkcionářům Národní obce fašistické a byl léta pravou rukou generála Gajdy. Také Smíchovský se stal členem této fašistické strany a dokonce i jejím předním funkcionářem, ale zapřel tehdy, že je současně jezuitou a svobodným zednářem. Byla to záhadná kombinace zájmů a postojů, dodnes nejasná. Určité vysvětlení snad přináší skutečnost, že se Smíchovský během svých římských studií stal agentem italské zpravodajské služby.

Respekt vzbuzovaly nejen jeho ohromné znalosti, ale také jeho ohromná knihovna, umístěná ve velké samostatné místnosti opatřené spletí četných regálů, kde bylo možno nalézt mnoho vzácných spisů z mnoha oborů. Smíchovský se však věnoval především studiu hermetismu, později theurgické a bohužel posléze i černomagické praxi. Knihy sbíral všude, posílal je z Itálie a z Francie domů v celých balících, objednával je z Německa i z Francie a poslal domů dokonce - jak mi řekla jeho sestra Blanka Č. - i bednu knih, které získal z jakési klášterní knihovny v Itálii v době, kdy tam sloužil jako voják rakousko-uherské armády. Byl posedlý knihami a shromáždil neuvěřitelnou sbírku vzácných tisků. Nezanechal však po sobě žádné písemné dílo, kromě zmíněných překladů z poezie arabského sufisty a hebrejské liturgie.

P. L. o něm Lidovému soudu poslal přípis, v němž, mimo jiné, stojí: "Vše jej zajímalo a jsa obdařen fenomenální pamětí, nikdy nezapomněl co slyšel, četl a se naučil. Ovládal češtinu, němčinu, francouštinu, italštinu, polštinu, latinu, řečtinu a hebrejštinu. Byl doma v literatuře všech věků a národů, ve filosofii, v politických naukách, náboženských vědách, v medicíně, i ve vědách přírodních, v gastronomii, historii i právech. Byl znám neomylnými citáty a každý se od něho dozvěděl, co vědět potřeboval. Říkalo se mu chodící lexikon. Vyzkoušel předpisy na zaklínání d'ábla se stejnou zvědavostí jako recepty kuchařské.

Napísal toho málo ako:

• Kabalistickém zasvěcení (Praha 1938)
• Melek Eljon (Psyche 1936)preklad

Smíchovský byl nepochybně nejvzdělanější český hermetik, ovládaný faustovským komplexem neukojitelného poznávání, který ho nejprve učinil theurgem a posléze černým mágem v pravém slova smyslu. V touze po poznání a posléze v touze po osvobození se oddal černé magii jako jeho historický prototyp a jako on měl svého Mefista a také "nejvyšší svou chvíli" prožil ve vězení. Své poslední hodiny prý Smíchovský strašlivě prokřičel, snad ze strachu z udušení, nebot úder do hlavy, kterým byl smrtel ně zraněn, mu patrně poškodil prodlouženou míchu, v níž je také centrum regulace dýchání a on se postupně stále víc a víc dusil a po smrti prý "zčernal". Když se tyto podrobnosti jeho smrti spojily s faktem, že ve vězení vyvolával d'ábla, vznikla snadno me zi tehdejšími okultisty pověst, že si Smíchovského odnesl d'ábel.